Hotel Zuber
„Dům č. 73 v Moravské Ostravě je asi 100 kroků vzdálen od hlavního náměstí, leží v Radniční ulici a hodí se skvěle k vykonávání výčepu a pohostinství. Byl vybudován stavitelem Antonem Lerchem vlastně za tímto účelem a vybaven všemi vymoženostmi.“ V době, kdy byl pronesen onen pochvalný výrok – tedy v roce 1857 – neměl tento dům v Moravské Ostravě skutečně sobě rovného soupeře. Ostravský měšťan Anton Lerch, známý též jako stavitel proslulého řetězového mostu přes Ostravici, jej vystavěl na konci 40. let 19. století s velkorysostí na tehdejší místní poměry vpravdě neobvyklou. Nejen jako hotel s nutným restauračním zázemím, ale také s místnostmi pro spolkovou činnost a s plesovým sálem „jemuž není v Ostravě rovno“. Nebylo divu – pojal totiž 400 osob a byl v podstatě prvním svého druhu ve městě. V domě se kromě toho všeho nalézaly ještě lázně (patrně vanové), rovněž zařízení na svou dobu ojedinělé. Ve spojení se jménem manželky stavitele Lercha, paní Karolíny, nadlouho tak získaly restaurace i hotel v širší ostravské veřejnosti jméno „Karolínské lázně“.
Karolínské lázně se staly záhy vyhláeným střediskem společenského a kulturního života Moravské Ostravy. Restaurace a kavárna hostily ve svých zdech příslušníky nejrůznějších zdejších spolků a korporací – např. Čtenářské besedy či pěveckého spolku Lumír -, v roce 1870 se tu hrálo první české ochotnické představení „Chudý písničkář“, a obrovským magnetem byl samozřejmě velký plesový sál.
Hosty Karolínských lázní však nebyla jen „smetánka“ – střední a vyšší vrstvy městské společnosti, inteligence, úřednictvo těžířstev aj. Hojně navštěvovaná restaurace s několika sály a zahradním pavilónem žila vcelku klasickým životem podniků tohoto druhu, se všemi ctnostmi i nešvary. Tak např. dne 22. ledna 1851 se řeznický tovaryš Albert Osmančík pokoušel opustit restauraci bez placení a po hádce s číšníkem, který se mu rozhodl zabavit kabát coby zástavu, byl vyhozen na ulici. Aby se pomstil za toto ponížení, několika kameny rozbil okna nálevny, načež byl zadržen četníky a potrestán třemi týdny vězení. Své problémy se zákony měli i majitelé a nájemci restaurace. Jednalo se zejména o nedodržení povolené zavírací hodiny, která bývala stanovena „z ohledů na mravy“ na 23. až 24. hodinu. Podle hlášení četnictva však bývalo běžné překročení této lhůty až do tří hodin rána. Ve výčtu dalších prohřešků bychom mohli najít např. porušování výčepní koncese, trpění hry v karty, nevyvěšování ceníku nápojů a dokonce znesvěcení Velikonoc a jiných náboženských svátků čepováním nápojů v průběhu konání dopolední mše. Tyto poklesky bývaly trestány pokutami od 5 do 20 zlatých, které musel postižený majitel výčepní koncese složit na účet zdejšího chudinského fondu. Jinak byly ovšem Karolínské lázně ve srovnání s jinými pohostinstvími v Ostravě velmi slušným podnikem. Nedočteme se např. o jinde běžných přestupcích mravnostních. V koncesních listinách ostatně bývala za tímto účelem vsunuta klausule stanovující, že „ani v hostinských pokojích, ani v kuchyni nesmí býti postaveno lůžko nebo jiný kus nábytku, nepatřící k provozování živnosti hostinské a výčepnické.“
Jaký byl sortiment jídel a nápojů, se lze většinou bohužel jen dohadovat, pouze výjimečně se můžeme dočíst v inzertní rubrice novin – jako např. v roce 1886, kdy Karolínské lázně opět změnily majitele a po něm i jméno (po Antonu Zuberovi na Hotel Zuber) – že se čepoval švechatský březnový ležák (z pivovaru v rakouském městě Schwechat nedaleko Vídně) 1/2 litru za 11 krejcarů, plzeňské pivo za 12 krejcarů, „původní vína a výtečná kuchyň“, přičemž na jídelníčku bývala pravidelně i zvěřina.
V 90. letech 19. století, kdy byl vybudován český Národní dům a Německý dům, ztratil Hotel Zuber z hlediska vybavení mnoho na své výjimečnosti, ne však na své dobré pověsti, jak o tom svědčí zpráva z roku 1919: „…takzvaný Hotel Zuber je starý měšťanský hostinec, v němž si uvykla setkávat nejlepší společnost moravskoostravského měšťanstva. Hostinec má velkou stinnou zahradu a je obzvláště během léta hojně navštěvován všemi kruhy občanstva Moravské Ostravy“.
Ještě jednou mu bylo souzeno změnit název – v roce 1926 na Hotel Pichler po novém majiteli, kterým byl rakouský občan Julius Pichler a poté jeho žena Hilda Pichlerová. Z vyjádření policejního ředitelství v Moravské Ostravě z roku 1937 je patrno, k jakým okolnostem se při udělení koncese přihlíželo: „…není žádných skutečností, které by ospravedlňovaly domněnku, že živnosti bude zneužíváno ku podporování nedovolených her, přechovavačství, nemravnostem nebo opilství. Z hlediska národnostního ani politického na sebe nikterak neupozornila…Celá rodina Pichlerova je známá svým německo – nacionálním cítěním a smýšlením, avšak o veřejný život žádný člen z celé rodiny neprojevil dosud zájmu, neboť se věnují hlavně své živnosti.“ V roce 1945 byl však právě z důvodu německé národnosti majitelky hotel konfiskován a dosloužil jako zdevastovaný objekt, který byl stržen počátkem 60. let 20. století v rámci rozsáhlé demolice celé Pivovarské ulice.
