Evangelický kostel

(Moravská Ostrava, Vítkovická ulice)

 

Vznik první evangelické modlitebny na území Ostravy spadá až do 60. let 19. století. Evangelíci, obdobně jako např. židé, se dlouhá léta nesměli ve městě usazovat; od vyhlášení Obnoveného zřízení zemského pro Moravu v roce 1628 zde bylo ostatně jediným povoleným náboženstvím katolické, a výrazný obrat k lepšímu přinesl těmto jinověrcům až toleranční patent císaře Josefa II., díky němuž mohli být na území habsburských dědičných zemí víceméně společensky emancipováni a v rovině náboženské alespoň trpěni (úplného zrovnoprávnění se dočkali až v roce 1861).

Příliv evangelíků do ostravských obcí, který nastal v 19. století, souvisel úzce s prudkým rozvojem zdejšího průmyslu; doly, hutě, železárny a v neposlední řadě i rostoucí železniční síť přitahovaly řadu přistěhovalců ze sousedního Těšínska i z Pruska, kteří se ve velké většině hlásili k augšpurskému vyznání. Zprvu se jednalo jen o desítky, později o stovky osob; avšak již tehdy mohly nastat ve městě problémy např. s pohřbíváním zesnulých. Uvádí se případ, kdy pro odpor katolické farnosti musel být zesnulý evangelík převážen několik hodin až na hřbitov v Suchdole nad Odrou. Protože nejbližší evangelické kostely byly právě v Suchdole a nebo v Dolních Bludovicích, byla účast na bohoslužbách drahou a časově náročnou záležitostí, i když podniky, kde byli evangelíci zaměstnáni, často vycházely svým dělníkům vstříc a Severní dráha Ferdinandova vypravovala prý dokonce pro své zaměstnance jednou ročně do Suchdolu zdarma zvláštní vlak.

Otázka hřbitova mohla být vyřešena díky velkorysosti majitele Vítkovických železáren Salomona Meyera Rothschilda, který v roce 1857 věnoval k těmto účelům evangelíkům pozemek při dnešní Vítkovické ulici (naproti Ústřednímu autobusovému nádraží). Bezprostředně poté byla zahájena sbírka na výstavbu modlitebny, avšak potřebné prostředky – 6000 zlatých – mohly být vzhledem ke skromnému počtu zdejších evangelíků nashromážděny až s pomocí Nadace Gustava Adolfa v Lipsku. Kostelík podle projektu ostravského stavitele Josefa Krause byl vystavěn v letech 1860 – 1862 a slavnostně vysvěcen v říjnu téhož roku. Vzhledem k tomu, že evangelická církev nezná kult světců, jsou její chrámy prostě jen příbytky Božími, a tak i nový objekt nenesl žádné vlastní jméno a býval označován pouze jako evangelický kostel či kaple. Dochovaný stavební plán vypovídá o skutečně skromných rozměrech prostě zařízené budovy – asi 15 metrů na délku a 8 metrů na šířku, s věžičkou a zvonicí taktéž 15 metrů vysokou. Zevnějšek byl pojat v historizujícím, novorománském slohu.

V roce 1878 byl kostel dovybaven varhanami a k svému 25. jubileu obnoven a rekonstruován, avšak díky své omezené kapacitě přestal záhy vyhovovat rostoucím nárokům; již v roce svého otevření počet příslušníků zdejší evangelické komunity dosáhl 500 osob, zatímco kapacita modlitebny byla pouhých 200 osob. Vzhledem k omezenému množství dostupných finančních prostředků se však zdejší evangelíci museli spokojit s tímto provizoriem až do roku 1907, kdy byl otevřen nový velký evangelický chrám na dnešní Českobratrské ulici.

Evangelický hřbitov sloužil svému účelu více než šedesát let; pohřebiště bylo definitivně zrušeno v roce 1934. Kostelík, který po dostavění nového chrámu dosluhoval již jen jako hřbitovní kaple, mohl být ještě jednou využit počátkem 20. let, kdy se intenzivně jednalo o možnosti zřízení krematoria v Moravské Ostravě. Padl i návrh, aby tato kaple byla adaptována na obřadní síň, k níž by byla přistavěna kremační pec, vytápěná plynem z koksovny Karolíny. Evangelický farní úřad však za odprodej pozemku a kaple požadoval příliš vysokou částku 300 000 korun, a tak i z tohoto projektu sešlo a objekt kaple byl v roce 1925 zbořen.

 

(Moravská Ostrava, Českobratrská ulice)

 

Nedostatečná kapacita kostela na Vítkovické ulici vedla na počátku 20. století zdejší evangelickou obec, počet jejichž členů dosáhl mezitím již několika tisíc, k rozhodnutí vystavět nový a důstojný svatostánek. Potřebné finanční prostředky, jejichž výše byla odhadována na 200 000 zlatých, byly získány jednak z darů a půjček okolních evangelických obcí, města Moravské Ostravy, zdejších těžařských společností, z výnosu věcné loterie, do níž přispěl sám císař František Josef I., pomoc poskytla opět také Nadace Gustava Adolfa v Lipsku. Veřejné soutěže na stavbu kostela se zúčastnilo více než 30 architektů a stavitelů, mezi nimi i zahraničních, přičemž k realizaci byl nakonec vybrán projekt, který získal druhou cenu – projekt vídeňských architektů Ludwiga Faigla a Karla Trolla. Vlastním provedením stavebních prací byla pověřena místní firma E. Noë & F. Storch.

Slavnost kladení základního kamene se konala za účasti několika stovek evangelíků z Moravy i z těšínského Slezska 22. října 1905, v den 25. výročí návštěvy císaře Františka Josefa I. v Moravské Ostravě. Protože stavba probíhala neobyčejně rychlým tempem – již o dva roky později, 1. listopadu 1907, mohl být chrám vysvěcen. Slavnostního aktu se zúčastnila celá řada význačných hostů; byli tu téměř všichni evangeličtí faráři z Moravy a Slezska, starostové Moravské Ostravy, Přívozu a Vítkovic Gustav Fiedler, Wilhelm Müller a Johann Vietz, zástupci Židovské náboženské obce v čele s předsedou Aloisem Hilfem, reprezentanti průmyslových podniků a těžířstev, spolků, škol a celá řada dalších. V zastoupení moravskoslezského superintendanta Haaseho byl pověřen vysvěcením chrámu senior dr. Schenner z Brna. K téměř 5000 shromážděných evangelíků bylo promlouváno pouze německy a polsky, „tak jako by ani českých evangelíků v Ostravě nebylo“. V českém tisku byla díky tomu slavnost hodnocena velmi stručně, a to jako akt „výhradně německý, ač slovanského lidu byla většina“. „Ostrava včera hemžila se ženskými kroji těšínskými“, napsal Ostravský deník. „S lítostí dlužno konstatovati, že slovanský lid přišel dělati parádu – Němcům“.

Také ke vzezření evangelického chrámu se české noviny vyjádřily velmi rezervovaně a stroze: „Malba kostela evangelického jest nevkusná a mimo to slohově pochybená. Jinak zařízení jako lustry a kandelábry jsou pěkné“. Naproti tomu Ostrauer Zeitung označil novostavbu za „dílo, či lépe řečeno umělecké dílo, z jehož vznešené, důstojné prostoty vyzařuje atmosféra téměř slavnostní.“ Chrám byl pojat jako jednolodní hala s polygonálním závěrem a 60 metrů vysokou kvadratickou věží; prostý a poněkud strohý zevnějšek obdařený prvky románské architektury odpovídal evangelické tradici. Bochumská továrna na výrobu zvonů a produktů z ocelolitiny (Bochumer Verein für Glocken-und Gußstahlfabrikate) dodala tři zvony o váze 700, 1080 a 1580 kg, které nesly jména Práce, Luther a Spasitel. K honosnějším částem výzdoby jinak skromného interiéru patřily bezesporu varhany od firmy bratří Riegerů v Krnově a čtyři malovaná oltářní okna s motivy ze života Ježíšova. Celkové stavební náklady přesáhly díky složitým základovým poměrům původně stanovenou částku téměř o sto tisíc zlatých.

 

Kostel vyrostl v těsné blízkosti nové evangelické fary (vystavěné v roce 1901 na dnešním Husově náměstí), v místě, kde se i přes vznik poměrně vysoké domovní zástavby v jeho bezprostřední blízkosti v meziválečném období dodnes plně uplatňuje jako výrazná dominanta. Za tuto skutečnost lze především vděčit úsilí zaměstnance zdejšího městského stavebního úřadu a bratra jednoho z architektů, Ignaze Faigla, původce zastavovacího a regulačního plánu území asanované nechvalně známé Krausovy kolonie a bezprostřední blízkosti starého městského hřbitova (dnešního Husova sadu). Činžovní domy, vystavěné na tomto místě v letech 1910 – 1911 opět podle návrhu jeho bratra Ludwiga vytvořily posléze s evangelickým kostelem jednotný urbanistický celek, jemuž budova evangelického chrámu jednoznačně vévodí.