Kostel sv. Josefa

Dřevěný kostel ve Slezské Ostravě

 

Podobně jako mnoho jiných venkovských kostelů na Těšínsku byl také první kostelík ve Slezské Ostravě postaven ze dřeva. Nepříliš trvanlivý stavební materiál způsobil, že sešlý kostel byl v roce 1555 nahrazen novým, zčásti kamenným a zčásti dřevěným; zasvěcen byl sv. Jiřímu. V kostele se nacházely dvě zděné hrobky, jedna pro rod Sedlnických z Choltic, tehdejší majitele polskoostravského panství, druhá k pohřbívání farářů. Na boční straně byl umístěn malý oltář, postavený pro vzácný obraz Panny Marie z 15. století, o němž se poprvé zmiňuje vizitační zpráva z roku 1697 jako o „velmi starém, ale nádherném“. K rozsáhlé polskoostravské farnosti patřily dlouhou dobu vedle Polské Ostravy (v roce 1919 přejmenována na Slezskou Ostravu) vsi Hrušov, Heřmanice, Muglinov, Michálkovice, Zámostí, Hladnov, Kunčičky, Radvanice, Lipina a do konce 18. století také Vratimov, Kunčice, Rakovec a Datyně.

Kostel sv. Jiří, který stál na místě dnes již zbouraného domu čp. 70 po levé straně Klášterní ulice ve směru od kostela, nahradila v letech 1780-1783 novostavba svými rozměry lépe vyhovující rostoucímu počtu farníků. Největší zásluhu o stavbu nového kostela měl tehdejší farář Václav Josef Rubín, působící v polskoostravské farnosti v letech 1753-1783. Avšak sotva se za značné finanční pomoci hraběte Františka Josefa Wilczka, farníků a obyvatel okolních obcí naplnila jeho představa o nové svatyni, zemřel páter Rubín ve věku 72 let.

 

Kostel sv. Josefa

 

Dodnes stojící kostel sv. Josefa ve Slezské Ostravě je pozdně barokní jednolodní stavba ovlivněná klasicismem. Na jeho hlavním oltáři se nachází již zmíněný dřevěný obraz Panny Marie s Jezulátkem, k němuž po dlouhou dobu putovali křesťané z blízkého a vzdálenějšího okolí. V roce 1825 v něm byly instalovány varhany, postavené olomouckým varhanářem Michalem Oranským. Ty dosloužily v roce 1880 a na jejich místo přišly pevné moderní varhany. V letech 1891 až 1898 byl ředitelem kůru ve Slezské Ostravě dirigent a skladatel Cyril Metoděj Hrazdira, výrazná osobnost ostravského hudebního života a jeden ze zakladatelů pěveckého spolku „Záboj“ (1893).

Hlubinné dolování Wilczkova těžířstva postihlo v roce 1913 i farní kostel, který musel být uzavřen kvůli stále se objevujícím a zvětšujícím se trhlinám. Dávný záměr vystavět na Zámostí nebo na Hladnově nový kostel překazila I. světová válka, jejíž materiální požadavky výrazně ztenčily kostelní jmění. Zatímco kostel sv. Josefa čekal na opravu, scházeli se věřící k bohoslužbám v provizorním dřevěném kostele, postaveném v roce 1913. Nacházel se asi 20 m severovýchodně od farního kostela při cestě na Michálku (dnes Na Najmanské v místech obřadní síně). Útočištěm slezskoostravských farníků a věřících z okolí se stal na dlouhou dobu 16 let, neboť teprve v roce 1929 byl předán k bohoslužebným úkonům zcela restaurovaný kostel sv. Josefa. Základy i zdivo tohoto kostela, který poddolováním klesl o 8 m, byly zpevněny železobetonovým věncem, což činí z objektu technickou zvláštnost.

 

Kostel sv. Josefa

 

Jak vypadala farní budova v 70. letech 17. století, zjišťujeme z olejomalby fary a jejího okolí, která tvoří součást Pamětní knihy farnosti Polská Ostrava. Tehdy již byla fara opravená, neboť v důsledku náboženských a politických okolností 16. a 17. století (rozšíření protestantismu na Těšínsku a následná rekatolizace, vojenské události třicetileté války) velmi zchátrala. Restaurovanou farní budovu představovaly jen dvě místnosti, jedna pro faráře, druhá pro ostatní osazenstvo fary. Fara byla obklopená zahradami. Nepochybně stála v blízkosti kostela sv. Jiří.

Pravděpodobně na jejím místě byla v souvislosti se stavbou kostela sv. Josefa v 80. letech 18. století vybudována nová fara, ležící mezi zrušeným kostelem sv. Jiří a kostelem sv. Josefa. Jednalo se o jednopatrový dům s mansardovou střechou a značně velkým půdním prostorem používaným jako sýpka. V době I. světové války se na budově projevily účinky poddolování, takže se stala nezpůsobilou k obývání. Po opravách provedených na náklad Wilczkových dolů sloužila fara svému účelu do 50. let 20. století, kdy přestala vyhovovat hygienickým požadavkům z důvodu značné vlhkosti a postižení plísní. V nedávné době opět rekonstruovaný dům stojí při Těšínské silnici na prostranství mezi Klášterní ulicí a zvláštní školou.