Nevěstince U Labutě, Šalerka, U Modré hvězdy

Ještě před sto lety dávali obchodníci s „nejhlubším citem“ svým podnikům poměrně poetické názvy. Kdyby člověk dnešní éry spatřil na ulici vývěsní štít „U Labutě“, asi by ho nenapadlo, že uvnitř mu budou nabídnuty služby, které obvykle požadují návštěvníci současných Night- a Intim-Clubů. Nevěstinec, paradoxně pojmenovaný podle tvora vyznačujícího se partnerskou věrností až za hrob, se nalézal ve Slezské Ostravě v dnes již neexistujícím domě čp. 96 nedaleko veřejných lázní.
Tento veřejný dům patřil jisté Marii Federové z Haliče. Ta nechala v roce 1911 vybudovat nepříliš vzhledný přízemní domek a s posvěcením úřadů v něm zřídila nevěstinec, což zákony c. a k. mocnářství umožňovaly. Zaměstnávala zde až sedm prostitutek a snažila se svůj podnik udržovat ve vzorném pořádku – její děvčata navštěvovala pravidelně lékaře. Podnik jen vzkvétal, když přišla pro majitelku rána: nová československá republika byla vůči takovýmto podnikům mnohem méně shovívavější, než-li tomu bylo za habsburské monarchie, a snažila se provoz veřejných domů omezovat, a nakonec i zakázat.
Zatímco před i během první světové války patřila „Labuť“ mezi podniky lepší kategorie – její majitelka měla velmi blízko i k vyšším policejním úředníkům v Ostravě – situace po válce jí nepřála. Klientela se zhoršila a tím upadala i úroveň podniku. Začaly se množit různé výtržnosti, jako např. střílení na ulici či opilí nazí klienti. To nakonec vyvolalo petiční akce místních občanů, kteří požadovali přísné zakročení proti nevěstinci. Reakce na sebe nedala dlouho čekat – již 22. září 1920 byl podnik za policejní asistence během pouhých dvou hodin vyklizen. Majitelka se pak snažila provozovat v stávající budově hostinec, avšak s nevalným úspěchem, a proto jej v roce 1926 odprodala.
Podnikem s pověstí veřejného domu byla i tzv. Šalerka, jejíž nechvalná proslulost našla svůj odraz i v ostravské lidové písni. Hostinec charakteru nálevny se nacházel v někdejším domě čp. 680, postaveném roku 1876 na rohu dnešních ulic 28. října a Poděbradovy. Koncem 19. a počátkem 20. století byla provozovatelkou hostince Sophie Schallerová. Ta se však nezabývala pouze činností spojenou s podáváním piva a pokrmů, nýbrž i řemeslnou prostitucí. Zda se jí věnovala i ona osobně, není známo, rozhodně se však v jejím podniku scházely prostitutky, kterým ochotně pronajímala pokojík. Obdobné služby jako prostitutky zřejmě poskytovaly i číšnice (tzv. animírky), jež Schallerová zaměstnávala. Můžeme se jen dohadovat, zda se milostné akty odehrávaly i v jejím bytě v prvním patře. Jisté je však to, že podnik málem vyhořel, a to před vánocemi 1915, kdy vypukl požár právě v bytě Schallerové.
Jestliže jsou „pochybné podniky“ tradičně spojovány s nachovou barvou, můžeme s jistou nadsázkou říct, že Ostrava se vyznačovala barevnou odlišností. Řada zařízení tohoto druhu zde byla spojena spíše s barvou modrou – byly to např. „Modrá myš“, Modrá lucerna“ či hostinec „U Modré hvězdy“. Posledně uvedený podnik měl dlouhotrvající tradici, sahající až do roku 1850. Původní obyčejná hospoda v domě čp. 9 na Střelniční ulici se v roce 1930 stala majetkem haličského obchodníka Adolfa Rosenfelda, který následně provedl přestavbu celého objektu. „Modrá hvězda“ byla přejmenována na kavárnu a restauraci, avšak ve skutečnosti se stala novým „abštajkem“, čili místem, kde se provozovala prostituce.
Rosenfeld zde zaměstnával až devět číšnic, jejichž hlavní náplní práce však nebylo roznášet objednávky, ale uspokojovat intimní potřeby zákazníků. O chod restaurace se staral vrchní číšník. Zákazník, který měl zájem o službu prostitutky, si od vrchního objednal láhev vína, ovšem za přemrštěnou cenu 65 korun. Víno bylo podřadné kvality a celá transakce kamuflovala platbu za pohlavní styk. Host si poté vybral dívku a odešel s ní do jednoho z boxů, do nichž byla restaurace členěna. Dívce pak ještě zaplatil buďto hotově, anebo jí objednal pití a jídlo. V boxu se odehrál i intimní styk. Zákazníci, kteří si přáli pobavení na vyšší úrovni zaplatili vrchnímu za víno 120 korun a odešli do prvního patra, kde se nalézal tzv. salonek. Tam za ním dívka, případně dívky přišly a celý akt se odehrával v soukromí. V salonku byl umístěn zvonek, kterým bylo možno přivolat diskrétně obsluhu a nechat si donést občerstvení.
Dívky často pocházely z velmi chudých poměrů. V době obrovské nezaměstnanosti to byla jedna z mála možností, jak najít výdělek. A je třeba říci, že nebyl zrovna malý. Podle výpovědí některých pracovnic „Modré hvězdy“, které koncem 30. let 20. století zaznamenala policie, přišla si dívka v průměru na 1500 korun za měsíc, ale byly i takové, které vydělaly až tři tisíce, a to nebyly tehdy malé peníze. Rosenfeld si to mohl dovolit, za den totiž inkasoval někdy až 4000 korun, ze kterých pak dívkám vyplácel procenta. Kromě toho dívky od zákazníků často dostávaly také věcné dary, které si mohly ponechat.
Konec tomuto výnosnému podnikání učinila až německá okupace, neboť v polovině roku 1939 byla Modrá hvězda úředně uzavřena a její majitelé manželé Rosenfeldovi byli odsouzeni do vězení. Nestalo se tak ale kvůli tomu, že by se německá správa dívala na provozování prostituce přísněji než-li české úřady – majitel A. Rosenfeld byl židovského původu, což bylo vlastní příčinou konce „Modré hvězdy“.