Výletní restaurace Jarko

 

Lesík pod hulváckým kopcem se již koncem 19. století stal místem využívaným obyvateli Moravské Ostravy a okolí k pořádání nedělních výletů. Dělnická tělovýchovná jednota Hulváky si později tento lesík pronajala jako cvičiště a současně zde zřídila letovisko s jednoduchým výčepem a začala na místním rybníku provozovat rybolov a jízdu loďkami. Stále rostoucí obliba tohoto místa i „vodní“ zábavy mezi obyvateli Ostravy inspirovaly předčasně penzionovaného báňského úředníka Michala Jarko a jeho ženu Hermínu ke zřízení pohostinství. Původní provizorní přízemní objekt, v němž se kromě hostince nalézal také byt majitelů, byl navštěvován především nedělními výletníky, rodinami s dětmi, kteří zde hledali občerstvení při procházkách hulváckým lesem a při návštěvách sportovních akcí, konaných na nedalekém hřišti Ostravské Slavie.
Roku 1933 M. Jarko přikročil k výstavbě nové restaurace. Jednopatrová budova čp. 157 stávala na Novoveské ulici, na protější straně lesoparku. V přízemí byla tvořena restauračními místnostmi, v patře se nacházel byt majitelů. K domu se přimykala dřevěná veranda, jíž se říkalo „čínská čajovna“, a dřevěný taneční pavilon, který po požáru v roce 1935 dostal podobu zděné přístavby. Prosklená budova „Dancingu“ byla tvořena tanečním parketem, lemovaným sloupy nesoucími galerii ve výši patra, odkud byl přístup na venkovní terasy. Výstavbou moderního zařízení reagoval M. Jarko na posuny v poptávce Ostravanů po nových formách zábavy a také na nutnost odlišit se pestrostí nabízených služeb od konkurence. Jarkova restaurace se stala místem konání tanečních zábav, při nichž swingové a jazzové kapely hrály mladému publiku šlágry meziválečné éry. Tanečníci středního a pokročilejšího věku se zde scházeli především na plesech nejrůznějších spolků – hasičů, vojenských veteránů -, a nebo při sokolských šibřinkách či zahradních slavnostech. Udýchané taneční páry se o přestávkách usazovaly kolem improvizovaného baru a osvěžovaly se sklenkou lahodného vína, pánové i něčím „ostřejším“, milovníci míchaných drinků si u barmana nejčastěji objednávali „bílou paní“ a „námořníka“.

 

 

Jarkova restaurace se stala vyhledávaným místem pro pořádání svatebních hostin, rodinných slavností, společenských banketů apod. Přispívala k tomu také zdejší vyhlášená kuchyně se svými rybími specialitami. Majitel choval násadu v rybníku, který na vlastní náklady zřídil v místech mokřadu pronajatého od Jámy Ignát. Provoz kuchyně zajišťovala paní Hermína Jarková. Vydatně jí v tom pomáhaly její dcery, které pro účely rodinného podniku praktikovaly u známé zpracovatelské firmy Vaňha v Praze. Běžně se ryby připravovaly smažené, nabídku zpestřoval též marinovaný kapr či rosolovaná makrela a tuňák. Zákazník měl také možnost rybu, z níž se posléze připravoval pokrm, nejprve sám „ulovit“. Své pochoutky tu na jídelním lístku ale našli i příznivci tradičního guláše, vepřové se zelím a svíčkové na smetaně.

 

 

Nadále restaurace zůstávala oblíbeným cílem víkendových výletníků. Velkou atrakcí pro děti i jejich rodiče byla projížďka loďkou na přilehlém rybníku. Návštěvníci měli k dispozici celkem 26 loděk, které si majitelé hostince vyráběli a udržovali sami. Za horkých letních dnů se maminky s dětmi osvěžovali citrónovou limonádou od firmy Juchelka z Mariánských Hor, muži dávali přednost orosené sklenici Budějovického Budvaru či Litovle, které zde konkurovaly produkci ostravských pivovarů. Ti, kterým v žilách kolovala „námořnická“ krev, si pohoštění vychutnávali ve stínu slunečníku, na voru plovoucím po zklidněné hladině rybníka. Avšak ani o zimních nedělích zde nebylo pusto. Ledem uzamčený rybník se proměnil v kluziště zaplněné bruslaři nejrůznějšího věku a pohlaví, kteří se patřičně vymrzlí uchylovali do azylu ohřívárny, spojené s místností pro table-tenis a kulečník. Horká bílá káva a kynutý ovocný koláč dodávaly vzpruhu malým i velkým sportovcům. Nemalá poptávka však byla i po čaji s rumem, kvůli čemuž musela paní Jarková v roce 1933 žádat o rozšíření koncese též na výčep pálených lihových nápojů.
Devízou rodinného podniku Jarkových bylo heslo „Náš zákazník, náš pán“. Do slova a do písmene jej majitelé naplňovali tím, že byli v kteroukoli denní i noční hodinu připraveni obsloužit své zákazníky. Tradice podniku pokračovala ještě v poválečném období. Tehdy se majitelé rozhodli pro další rozšíření nabídky služeb a možností zábavy – plánovali vybudování zábavního parku se dvěma hudebními pavilóny, tanečními plochami, prodejními stánky a kuželnou v místech dnešního areálu ostravských „Benátek“. V nové době nepřející soukromému podnikání však už nemohli manželé Jarkovi svůj záměr zcela naplnit.