Parerga

Slovo „parergon“ pochází z řečtiny a lze ho přeložit jako doplněk, drobnější příspěvek nebo dodatek; ve svém druhotném, přeneseném významu je to však i výzdoba v rozích map. Ve starší době se setkáme také s označením kartuše (cartouche, signette), které dnes chápeme už jen jako více či méně ozdobné orámování názvu mapy.

Různé výjevy, které dnes činí ze starých map skutečné skvosty, se začínají objevovat počátkem 17. století. V období baroka byla totiž mapa pojímána nejen jako užitečná pomůcka k účelům správním, vojenským nebo obchodním, ale také jako umělecké dílo vysoké estetické hodnoty. Obrazová výzdoba bývala situována zpravidla do nevyužitých okrajů a rohů map a zároveň, vzhledem k tehdejší úrovni kartografické vědy, posloužila dobře i k zaplnění a oživení ještě poměrně četných bílých míst na plochách moří i kontinentů.

Parerga mohla symbolicky vyjadřovat obsah a účel zhotovení mapy nebo charakteristické vlastnosti krajin na ní zobrazených. V četných symbolech a alegoriích znázorňovala například bohatství dotyčné země, její význačné dominanty a scenérie, památníky a veduty velkých měst. Výjimkou nebyly motivy heraldické, scény zachycující polní práce, činnosti v nejrůznějších průmyslových odvětvích či personifikace velkých hor a řek. Umělci s oblibou zobrazovali božstva války, obchodu nebo úrody, často válečné trofeje (chladné i palné zbraně, přilbice, brnění, dělové koule, zástavy a praporce), motivy z oblasti zeměměřičství (postavy zeměměřičů vybavených měřickým stolkem, kompasem, provazcem či Jakubovou holí k měření úhlů), astronomie a astrologie (dalekohledy, sextanty, astroláby, astronomické tabulky, nejrůznější astrologická znamení)nebo nejrůznější řemeslnické nástroje. Setkáváme se i s válečnými výjevy, ať už na souši nebo na moři, či se scénami s tématikou náboženskou (činnost poustevníků a misionářů, obracení pohanů na víru apod.).

V 17. a 18. století prožívala parergová výzdoba svůj největší rozkvět a v této době také vznikala celá řada umělecky cenných mapových děl. Parerga, která Vám přinášíme nyní, jsou vyobrazena na mapách pocházejících z dílen dvou slavných kartografických firem barokní Evropy – Jana Baptisty Homanna (resp. Homannových dědiců) a Matyáše Seuttera.

Jan Baptista Homann (1663 – 1724) pocházel z Bavorska. Usadil se v Norimberku, kde si brzy získal pověst nejslavnějšího kartografa Německa. Po jeho smrti převzal firmu jeho syn Jan Kryštof, posléze pak švagr G. Ebersperger a jeho přítel Johann M. Franz. Na mapách se poté setkáváme s označením firmy Homannovi dědici (Homannische Erben nebo latinsky Homanniani heredes), která trvala až do roku 1848.

Matyáš Seutter (1678 – 1757) se narodil v Augsburgu. V letech 1697 – 1707 byl žákem J. B. Homanna a poté se vrátil zpět do Augsburgu, kde založil vlastní kartografickou firmu. Seutterovým nástupcem se stal jeho zeť, rovněž slavný augsburgský kartograf Tobias Conrad Lotter.

Oba tito slavní kartografové, Homann i Seutter, dosáhli za svou záslužnou činnost udělení titulu „císařský geograf“, který spatřujeme v kartuších na jimi vydaných mapách, zpravidla ve zkratce „S. C. M. G.“, tedy „geograf svatého císařského veličenstva“. Oba vydali řadu atlasů, zemských glóbů a samozřejmě především stovky nádherně zdobených map (mezi nimi také řadu map českých zemí).

Samotná parergová výzdoba zkrášlovala pak mapy po celé 17. a 18. století. Až zvyšující se důraz na účelnost, přesnost a kartografickou správnost mapy, kráčející ruku v ruce se stále dokonalejším poznáním zemského povrchu, tuto již nadbytečnou okrasu do poloviny 19. století zcela vytlačil.